Expedice Peru, Bolívie
Zde je verze s fotkami ve formátu pdf. Pokud odkaz nejde otevřít, je nutno soubor stáhnout a uložit na disk a poté otevřít.
Expedice PERBOL 2007.pdf (4,1 MB)
Expedice PERBOL 2007
4.-25.10.2007
OBSAH:
Kapitola 1 – Příprava
Kapitola 2 – Cesta
Kapitola 3 – Lima a Pisco
Kapitola 4 – ostrovy Balestas
Kapitola 5 – Nazca
Kapitola 6 – Arequipa
Kapitola 7 – Puno
Kapitola 8 – Tiwanaco a La Paz
Kapitola 9 – Copacabana a Ostrov Slunce
Kapitola 10 – Silustani, Puno, Uros
Kapitola 11 – Cesta autobusem Puno-Cuzco
Kapitola 12 – Cuzco
Kapitola 13 – Pisac a Ollantaytambo
Kapitola 14 - Machu Picchu
Kapitola 15 – Moray, Salinas, Chinchero
Kapitola 16 – Tambo Machay, Puca Pucara, Qenko, Sacsayhuaman
Kapitola 17 – Lima
Kapitola 18 – Cesta domů
Kapitola 1 – Příprava
Po vyslechnutí zážitku p. Vaňka, který tuto cestu s CK Extrem Tour absolvoval v roce 2006, ve mě uzrálo rozhodnutí, absolvovat ji také. Kdo by nechtěl vidět Machu Picchu?
Na jaře 2007 jsem kontaktoval výše uvedenou CK, a zarezervoval místo. Po zaplacení zálohy a doplatku – celkem 64 800,-Kč- bylo jasné, že rozhodnutí je nezvratné. K těmto výdajům přibyly brzy další za vybavení a výměnu peněz na cestu a cena za 21-denní výlet 4.-24.10.2007 se vyšplhala bezmála na 100 000,-Kč. Teď již zbylo jen nahlásit 12 dní dovolené a 5 dní neplaceného volna a mohlo se vyrazit…
Kapitola 2 – Cesta
Den první
Vzhledem k tomu, že odlet letadla z Ruzyně byl stanoven na 4.9.2007 v 7.00hod, přepravil jsem se do Prahy o den dříve, 3.9. v 14.15 Pendolinem. Cesta byla bez problémů, přespání u Franty taky OK. Ráno byl budíček ve 4.00 a hurá na letiště.
Setkání s ostatními proběhlo dle plánu. Je nás celkem 7: dva kamarádi Martin a Zdeněk, dva skoro manželé Jarmila a Petr, starší paní Zdenka, průvodkyně Markéta a já. Takže takový skoro rodinný výlet. První komplikace nastaly po ohlášení ČSA, že let bude o 15 minut opožděn. Na palubu Airbusu A320 jsme se dostali s hodinovým zpožděním v 8.00 a začali rolovat. Po cca 200 metrech bylo oznámeno, že se vyskytla závada na řídicím počítači a jeli jsme zpátky do výchozího bodu. Začalo se opravovat. Po hodině ohlásil kapitán, že závada je odstraněna a nahodil motory. Závada se však objevila znovu a bylo rozhodnuto o výměně letadla s tím, že kdo chce přebukovat letenku na jiný let, má jít do tranzitní haly. Tak jsme šli. Zapomněli nám však říct, že do Amsterdamu žádný další let dnes už není !!!
Tak zhruba po 2 hodinách se všichni scházíme v nově přistaveném, avšak poměrně starém Boeingu 737. Start se kupodivu podařil a po 1h 15min přistáváme s pětihodinovým zpožděním v Amsterdamu
Náš přípoj do Limy je samozřejmě již dávno pryč. Navíc se dozvídáme, že zítřejší spoj je plně obsazen a jediná možnost dostat se do Limy je 5.9. ve 23.35 přes Quito v Ekvádoru. Bukujeme letenky na tento let a rázem nabíráme 2 dny zpoždění. Začínají padat návrhy na prodloužení pobytu v Peru o 1 den. Uvidíme. Pak se ještě objevuje šance využít přímého letu do Limy zítra v případě, že se uvolní místo. Naděje je však velmi malá.
Zavazadla samozřejmě nemáme, dostáváme tedy od KLM hygienické potřeby a zařizují nám ubytování se snídaní v blízkém hotelu Schiphol A4. Jako lichý člen výpravy dostávám jednolůžkový pokoj, což se stalo pravidlem pro celou dobu cesty. Na večeři si dávám bifťoura, padne 0,5l koňaku s klukama a Markétou a jde se chrnět. Ráno zkusíme štěstí na letu v 10.20 do Limy. Vyjde to?
Den druhý
Takže ráno to podle předpokladů nevyšlo. Ale ještě zpět. Budíček byl v 6.30. Proběhla ranní hygiena a hurá na snídani. Byl bufet, takže jsme se napráskali na celý den. V 8.00 následovala přeprava na letiště. Tam jsme počkali do 10.30, abychom zjistili, že neletíme. Ukecali jsme aspoň příspěvek na stravu 10 euro a šli na oběd. Pak jsme se vláčkem přesunuli do centra Amsterdamu a do večera se flákali jeho uličkami, popíjeli kávu a pivo, chutnali herynky. Přesto, že bylo celkem slunečno, byl to takový mokrý den. Při obědě jsem na sebe a pokladnu vylil džus a v zahrádce jedné hospody polila číšnice Martina a Markétu pivem. K večeru se ochladilo, tak jsme se rádi přesunuli do letištní haly. Celkem jsme nachodili asi 20 000 kroků.
Teď sedíme v hale po večeři ( opět s příspěvkem 10 euro) a čekáme na odlet 23.35 do Ekvádoru. Jmenovitě do Quita, ovšem s dvěma mezipřistáními. V Bonaire(obr.1), což je ostrov v Nizozemských Antilách v Karibiku( obr.2) patřící Holandsku a Guaiaquilu (obr.3)-vnitrozemském letišti v Ekvádoru ( obr.3). V Quitu bychom měli být v 8 ráno. Zavazadla jsme od včerejška neviděli, měli bychom se s nimi potkat až v Limě. Tak uvidíme.
Den třetí
Noční let jsme v rámci možností zvládli dobře a po výše uvedených mezipřistáních, která byla otravná a zdržující, přistáváme v 8.00 v Quitu. Je to hlavní město Ekvádoru a všichni očekáváme, jak na nás zapůsobí. A musím říct, že nás velmi mile překvapilo. Je to velmi pěkné koloniální město s několika chrámy, náměstími, královským palácem (obr.4) a bezpočtem zajímavých uliček. Všude je vidět uniformované policisty, takže jsme se cítili celkem bezpečně.
Z letiště jsme se přepravili mikrobusem-taxíkem za 10 dolarů za všechny, cca 15 minut. Den jsme strávili procházkami, kávou (1,10$) a vydatným obědem. Menu- polévka kuřecí, kuře s rýží a desert, celkem 2,50$ a pivo 0,7l (2,20$). Výborný oběd.
Letadlo do Limy nám odlétá v 18.00, takže po 16. Hodině jsme chytili podobný taxík jako předtím a přesunuli se na letiště. Mezitím se spustila pořádná bouřka. Na letišti jsme se potkali s našimi zavazadly, která zde chtěli bůhví proč vyložit. Hlavně, že jsou na světě a pocestují s námi do Limy. To nás dost potěšilo. Přece jen po několika dnech v jednom oblečení se necítíme nejlépe. Po Quitu jsme nachodili 19 000 kroků.
Nakonec jsme do Limy doletěli v pořádku a asi po hodinové cestě sedmimístným taxíkem z letiště do centra se ubytováváme ve starém koloniálním hotelu Espaňa nedaleko náměstí. Po sprše jsem padl za vlast. Ještě před tím jsem stačil zjistit, že v báglu praskla jedna z 5ti půllitrových PET lahví a polovina věcí je nasáklá slivovicí.
Kapitola 3 – Lima a Pisco
V pokoji je jako v palírně. Suší se věci od slivovice. Budíček mám v 7.30, abych všechno přerovnal a zkontroloval. V 8.30 je snídaně – 2 bulky, vejce, džem, máslo, čaj a džus. Tomu tady říkají americká snídaně. Pak je ještě kontinentální. To je totéž, ale bez vajíčka. Tyto dvě snídaně se víceméně opakovaly po celou cestu.
Po snídani vyrážíme na prohlídku náměstí Plaza de Armas s vládním palácem a velkým chrámem La Catedral přestavěným po zemětřesení v.r.1746. Prakticky ve všech městech v Peru se hlavní náměstí jmenuje Plaza de Armas, což velmi usnadňuje orientaci. V katedrále i před ní právě probíhá velká bohoslužba a náměstí je plné lidí. V okolních ulicích prochází veselý maskovaný průvod, který značí oslavu Seňora de Milagros ( Pána zázraků). Mělo by jít o oslavu budoucí úrody.
Unaveni usedáme v jedné z uliček na kávu. Poté následuje přesun pro zavazadla do hotelu a ve 13.00 odjezd taxíky na „autobusové nádraží“. Jde o ulici s mnoha vjezdy do dvorů, z nichž vyjíždějí autobusy různých společností. Označení prakticky chybí, takže nebýt Markéty, asi bychom neodjeli. Nakonec vše dobře dopadá a jedeme s firmou San Marcos do Pisca.
Během cesty se okolí mění. Přesto, že jedeme podél pobřeží, začíná poušť a přibývá favel, které jsou posléze téměř všude. Jde o příbytky z vlnitého plechu bez vody, kanalizace i elektřiny. Je neuvěřitelné, v čem dokáže žít člověk. Směrem k Piscu přibývá následků nedávného zemětřesení. Domky, většinou z nepálených cihel, jsou poničené, místní však sedí před hospodami, případně hrají fotbal. Pracuje málokdo. Pouze velké nakladače s snaží odstranit hromady suti. Počasí je krásné, je trošku opar, tradiční na pobřeží a hlavně v Limě. Je způsoben studeným vlhkým vzduchem z moře. Prší zde jednou za 10-30let.
Po 4 hodinách jízdy přijíždíme do téměř zničeného Pisca. Jak vypadá bývalá hlavní třída, je vidět na obr. 7. Náš hotel s cca 10 pokoji se nachází nedaleko centra a je snad jedinou málo poškozenou budovou v okolí. Na ulici není příliš bezpečno, a tak pouze za doprovodu majitele hotelu odcházíme do sousedství na večeři. Tou je polévka v misce velikosti 2l hrnce, s kilem nudlí, čtvrtkou slepice, vajíčkem na tvrdo, citronem a pórkem. K tomu pivo. Bylo to vynikající.
Poté nezbývá, než jít spát. Jednak ráno vstáváme v 6.00 a odjíždíme lodí na ostrovy Balestas, jednak zde stejně není co dělat. Dnes jsem nachodil 11 000 kroků.
Kapitola 4 – ostrovy Balestas
Ráno v 7.30 si dáváme tradiční vejce k snídani a jdeme přes rozbořené Pisco na místní dopravu-dodávku, nejlépe japonskou či korejskou, upravenou k převozu co nejvíce osob. Tyto taxíky mají určený pouze start a cíl cesty a zastavují na každé mávnutí. Vyjíždí se až po naplnění všech sedadel.Takže se v podstatě nikdy neví, kdy se pojede. To je ale charakteristický rys veškeré místní přepravy. Člověk si časem zvykne. Kromě toho řidičův pomocník celou cestu křičí z okénka, kam se vlastně jede, a přibírá další pasažéry. Tímto taxíkem, tzv. Colectivem, jsme se přepravili do přístavu Paracas.
V přístavu jsme se nalodili na malý rychlý člun pro cca 30 lidí, který nás dovezl k ostrovům. Za zádí nám chvíli pluli delfíni a během hodiny u ostrovů jsme viděli a fotili plno tučňáků Humboldtových, lvounů, kormoránů a pelikánů.. byl to krásný zážitek.
Cestou jsme se ještě zastavili u Candelabru ( tedy Kandelábru ). To je uměle vytvořený trojzubec na skále, o kterém nikdo neví, jak a proč, ani kdy jej někdo vytvořil. Dokonce se i liší teorie, co má vlastně představovat. Je 150m vysoký a 50m široký.
Po návratu do přístavu Paracas jsme ještě zvládli brzký oběd-syrové nakládané plody moře-opravdový
gurmánský zážitek. Na zpáteční setu jsme stopli colectivo, které, ač se nám zdálo plné, nás hravě pobralo a cestou přibralo ještě 4 indiány. Celkem nás tak jelo v dodávce velikosti Škody 1203 dvacet+ řidič!! Po příjezdu do Pisca jsme strávili volné odpoledne výletem po okolí. Tuto cestu jsme absolvovali také colectivem, naštěstí jsme jej měli pronajaté jen pro sebe.
Nejprve jsme zastavili v Ice, kde jsme navštívili vinný sklípek s výrobou a ochutnávkou vín a pálenky. Víno bylo přesládlé a pálenka hrozná. Musel jsem si spravit chuť slivovicí. Po návštěvě Icy jsme pokračovali do lázní Huacachina. To je malebná laguna-oáza mezi neuvěřitelně vysokými písečnými dunami, na kterých se provozuje sand-boarding, což je písečná obdoba snowboardingu. Voda v laguně moc čistá nebyla, tak jsme čas strávili obejitím oázy a kávou. Káva se v Peru připravuje tak, že se uvaří silný koncentrát, kterého se trocha naleje na dno hrnku a doleje se horkým mlékem. Nechutná to špatně, člověk si zvykne. Po příjezdu zpět jsme vyzvedli v hotelu zavazadla a v 18.00 pokračovali autobusem 2,5 hodiny do Nazcy.Tady jsme stihli už jen výbornou večeři-smažené plody moře s hranolkama – Javelu a utíkali na kutě. Zítra nás čeká let nad obrazci v Nazce, takže se raději vyspat a nalačno…
Co se týká architektury, pěkná jsou centra měst, která mají domy z doby koloniální, krásné kostely a paláce. Čím blíže k okraji, tím více převažují chudinské čtvrti s rozbitými, nízkými domky slepeným z nepálených cihel,rákosu, plachet a plechů. Mají plochou střechu z rákosu nebo plechu, mnohdy jen z plachty. Využívají toho, že zde prakticky neprší. Města se v poslední době rozvíjejí velmi překotně, čemuž nestačí infrastruktura. Vždyť Lima měla v 70tých letech minulého století cca 500 000 obyvatel, nyní se odhaduje na 8-12 milionů !!
Vůbec si nedovedu představit, jak opraví zemětřesením zničené Pisco, kde zůstal jen jeden poničený kostel, a zemřelo cca 600 lidí, z toho 148 ve zříceném kostele. Všude jsou hromady suti a odklízení jde velmi pomalu. O nové výstavbě ani nemluvě. Pomoci se místním nedostává téměř žádné a tak přebývají buď ve svých polorozpadlých domech, nebo ve stanech od humanitárních organizací.
Zatím je celkový dojem z Peru pro mne překvapivý. Je to velice chudá země, plná taxíků, pouličních prodavačů, žebráků, favel a pobřežní pouště. Ovšem s výbornou kuchyní a levnými službami pro turisty. Nová auta prakticky není vidět, všude samé staré, otřískané rachotiny, plno trojkolek, upravených kol a motorek. Na silnici je totální chaos. Kdo je větší a více houká, jede. Platí pravidlo, že kam se vejde čumák auta, vejde se celé auto. Dá se jezdit bez světel, tachometrů i blatníků, ale bez klaksonu nikdy!! Při naší krátké návštěvě Ekvádoru bylo patrné, že je to země bohatší a evropštější. Peru, to je ta pravá Jižní Amerika !!
Kapitola 5 – Nazca
Ráno jsme byli nastoupeni v 8.00 před hotelem, a to na lačno. Důvod byl jasný. Přesunuli jsme se na letiště v Nazce a nasedli do pětimístné Cessny, se kterou jsme absolvovali let nad slavnými obrazci. Vyšel na nás velmi příjemný a zkušený pilot, takže dvacetiminutový let proběhl bez použití pytlíků. Obrazce jsou naprosto úžasné, linie rovné a podstatně větší než obrazce. Prostě nádhera. Pořád se vkrádá otázka PROČ tyto obrazce kultura Nazca vyrobila.
Po návratu z tohoto letu následovaly 4 hodinky volna, které byly využity k procházce, nákupům a odpočinku. Ve 13.00 začal odpolední program. Ten sestával z návštěv různých zajímavostí v okolí Nazcy a absolvovali jsme jej pronajatým colectivem.
První byla návštěva pohřebiště předincké kultury Nazca – cca 1300 let staré. Jde o hroby s mumiemi ve skrčené (prenatální) poloze. Pohřebiště se jmenuje Chauchilla. Otevřeno je asi 10 roků, spousta hrobů je vykradena a kolem se povaluje množství střepů a kostí o které nikdo nejeví zájem. Mumie jsou pod přístřešky vybělené od sluníčka s dlouhými černými vlasy.
Z pohřebiště nás cesta vedla k akvaduktu, starému cca 1600 let, který dodnes zásobuje Nazcu vodou ze vzdálených pramenů a studní. Celkem je zde zhruba 80 akvaduktů, z nichž 36 je funkčních dodnes.
Další byla návštěva keramické dílny, která vyrábí kopie keramiky Nazca. Poslední byla návštěva dílny na těžbu zlata, kde se středověkým způsobem za použití rtuti a ručního rozemílání získává zlato z horniny. Získá se tak údajně cca 2gramy zlata z e 60kg horniny za cenu postupné otravy rtutí…
Po ukončení těchto exkurzí jsme si užili potulování po Nazce, večeře ( steak s rýží) a nákupů. V 23.40 jsme nasedli do přepychového autobusu a vydali se na noční přejezd do Arequipy. Cesta proběhla klidně a pohodlněji než v letadle.
Kapitola 6 – Arequipa 2325 m.n.m
Do cíle jsme přijeli po 8 hodině ranní. V autobuse se neudálo nic zvláštního, kromě hnusné snídaně a přeslazeného kafe, které mi evidentně nesedlo. Přičítám mu pozdější potíže.
V Arequipě se ubytováváme v hotelu Parque. Opět mám pokoj pro sebe. Na náměstí je to 2 bloky, takže následuje prohlídka kostelů, náměstí a kláštera Monasterio de Santa Catalina, založeného v roce 1580 určeného pro nezbedné dívky bohatých Španělských rodin. Proslýchá se však, že spíše to byl luxusní nevěstinec… Klášter je nádherný, vzniká spousta fotek, takže nelitujeme ani vysokého vstupného 30 solů ( cca 210 Kč). Procházka je ukončena obědem. Smažené rybí filé přijde vhod.
Po obědě odpočíváme na hotelu a kolem 16.30 přichází první sračka. Tuším, že v tom má prsty ranní káva. V 17.30 jdeme na náměstí na střechu kavárny fotit okolní vrcholky. Chachani 6075m a sopku El Misti 5822m. Poté je naplánována ,místní specialita-plněné papriky se sýrovou omáčkou. Zvládnu je?
Tak fotky jsou nafoceny, ale papriky jsem neriskoval. Zkusil jsem slepičí polévku, uvidíme. Po příjemném dni ještě chvíli klábosíme na terase a v 22.30 se ukládáme ke spánku. Zítra navštívíme muzeum a přesuneme se do Puna. Počasí nám zatím přeje, přes den je krásně teplo, večer se mírně ochladilo, ale co by se dalo čekat ve 2400 metrech, že.
Noc byla celkem rušná. Štěkali psi, řvali místní a v břichu se to celkem honilo. Vstával jsem kolem sedmé, přebalil tašku, použil baňo ( záchod) a v půl deváté s ostatními vyrazil do ruchu města.
Navštívili jsme tržiště, dali si mate de coca a mrkvový džus+ 2 housky. Poté jsme se přesunuli do Musea Santuarios Andinos, kde je uchovávána zmrzlá incká oběť bohům, dívka Juanita. Byla nalezena ve výšce cca 5800m poté, co vlivem vulkanické činnosti roztál sníh.
Následovala návštěva kavárny o opět kokový čaj. Oběd jsem odbyl dvěma plněným šátečky – masovým a sýrovým, čímž jsem ovšem svému žaludku asi moc nepomohl. Ve 13.15 se přesouváme na autobusové nádraží, odkud nám ve 14.30 odjíždí autobus směr Puno. Cesta by měla trvat asi 4,5 hodiny.
Celkově je Arequipa ( 750 000 obyvatel ) zatím asi nejhezčí, poklidné město koloniálního rázu, obklopené vrcholky hor, které jsou pokryty sněhem. Jeho dominantu tvoří dokonalý kužel sopky El Misti, hrdě se vypínající nad městem. Průměrný výdělek v Peru je asi 800 solů, což má např. policista. Minimální mzda je 500 solů ( 3500kč) a daň 19%.. Policistky i policajti jsou asi nejhezčí lidé v Peru. Je vidět, že povolání berou prestižně a uniformy si váží. Dokáží zjednat pořádek na přeplněných křižovatkách a řidiči je respektují.
Takže je 14.30 a vyrážíme směr Puno.
Kapitola 7 – Puno 3830 m.n.m
Trošku nás vylekala spousta kouře, který se najednou objevil v poklidně jedoucím autobuse. Všichni se ženou ven, vzniká mírná panika. Naštěstí se ukazuje, že jen bouchl práškový hasicí přístroj, takže během půl hodinky pokračujeme v jízdě.
Cesta do Puna trvala asi 6 hodin a jeli jsme krásnou krajinou náhorní plošiny Altiplano. Dostali jsme se až do výšek kolem 4500m.n.m., ale nikomu to nezpůsobilo větší obtíže. Cesta probíhala klidně, pouze můj žaludek nesl nelibě předchozí menu. Vydržel však statečně až na hotel. Pouze má večeře se na rozdíl od ostatních skládala pouze z mate de coca. V Punu jsme tentokrát pouze přespali, ještě se zde zastavíme o několik dní později.
Noc proběhla klidně, vstáváme kolem 6.30, následuje snídaně-u mne pouze houska a čaj. V 8.00 vyjíždíme colectivem, které máme objednané směr Bolívie. Snad to můj žaludek přežije…
Kapitola 8 – Tiwanaco, La Paz
Cesta z Puna až na bolivijskou hranici byla zajímavá pouze krajinou. Projížděli jsme kolem jezera Titicaca, za nímž se do výšek přes 6000m tyčily zasněžené vrcholky And. Pravá zábava začala až na peruánsko-bolivijské hranici.
Colectivo nás vysazuje asi 500m od hranice, protože dál už se přes zácpu trhovců, rikš a indiánů nedá dojet. Zbytek tedy docházíme s těžkými zavazadly pěšky. Pasové formality probíhají jako obvykle trochu zmatečně, nicméně celkem rychle-asi hodinu. Po přejití hranic se dozvídáme, že do Tiwanaca, kam máme namířeno, se nedostaneme, protože silnice je zablokovaná stávkou. Prý jedině do La Pazu po objížďce a místním šíleným autobusem, se zavazadly někde na střeše a plném smradlavých indiánů se vším možným živým i neživým zbožím. Co teď? Zpátky to nejde a dopředu taky ne!! Dost bezvýchodná situace.
Chvíli se radíme, co dál, když v tom se objevuje žlutý anděl…
Je v podobě řidiče kamionu, předělaného na autobus, který jede pro turisty do La Pazu a je tudíž prázdný. Je to Australan z cestovky „Tukan“ a ochotně nás nakládá. Máme pro sebe celý autobus!! Navíc jej přemlouváme, aby nám za 50 dolarů zastavil v Tiwanacu a počkal na nás 2 hodiny. Dokonce nás pouští i demonstranti, kteří kameny zatarasili silnici, ale po chvíli se nechají přemluvit a pouštějí nás.
Tiwanaco poněkud zklamalo naše očekávání. Jde o rozvaliny nepříliš velkého rozsahu z doby předincké kultury. Je zde ovšem krásná Brána slunce, tesaná z jednoho kusu kamene. Místo je doplněno dvěma muzei. Celkem prohlídka tak akorát na domluvené dvě hodiny.
Do La Pazu, hlavního města Bolívie, jsme dorazili po obědě a dopravili se taxíky k ubytování v hotelu Milton. Po vybalení a ubytování jsme vyšli na večeři. V mém případě omezenou na 2 lžičky polévky. Sečetly se totiž u mne problémy s nadmořskou výškou a průjmem. Večer mi opravdu nebylo nejlépe a snažil jsem se co nejdříve zalehnout. Nadmořská výška způsobovala špatné dýchání, jako by mi seděl stokilový chlap na hrudníku. Vzhledem k tomu, že La Paz leží ve velice kopcovitém terénu, činil mi pohyb po něm trochu problémy. A k tomu jsem ještě musel dávat pozor, abych se neposral.
Ráno jsem se cítil lépe a mohl se zúčastnit výletu do Měsíčního údolí. Večer jsem totiž vypil Smektu, nějaké kapky a uhlí. Měsíční údolí je oblast špičatých útvarů z hlíny, vzniklých vodní erozí. Je to pěkné, klidné místo v bláznivém La Pazu. Je asi půl hodiny jízdy autobusem č.11 z centra města. V této čtvrti jsou krásné vily nejbohatších Bolivijců, ambasády, nechybí golfové hřiště..
Po návratu z Měsíčního údolí jsme měli v plánu navštívit klášter sv.Františka. Přesto, že měli mít otevřeno, bylo zavřeno a nikdo nevěděl proč. Prostě Bolívie. Tak jsme si dali aspoň kávu ( já čaj) a přesunuli se do hotelu.
Na hotelu jsem si za 8 bolívarů ( asi 24 kč) nechal vyprat veškeré špinavé věci, takže půlku prádla táhnu zbytečně. Je tu zdarma internet, takže mám i přehled o dění doma. Pouze hovor s Vlaďkou mě stál 523 Kč… Ale peníze tady nehrají roli. Mám jich dost, zatím jsem neutratil ani třetinu. Poznat tento svět, který je úplně jiný, než v Evropě, to se nedá zaplatit penězi. Všechny problémy domácí politiky jsou odtud zanedbatelné. A to je dobře.
Ještě jedna zajímavost z Bolívie. Voda ve sprše se ohřívá spirálou, umístěnou přímo ve sprchové hlavici a občas probíjí…. Takže doporučení nesahat na kohoutky, pokud stojíte ve vodě je namístě. Vůbec z místní elektrické sítě by se evropský bezpečák a si namístě zbláznil. Města jsou tak neuvěřitelně zadrátovaná, že se v tom nemůže nikdo vyznat.
Po večerní návštěvě města a nějaké místní restaurace, kde jsem si dal smaženého pstruha ( kterého zde nazývají „trucha“) se nám podařilo pěkně ožrat v místní pobočce sítě restaurací Hard Rock Café pomocí whisky Tulamor. Následně jsme se dorazili slivovicí na střeše našeho hotelu, odkud jsme pořídili snímky nočního La Pazu.
Po ranním budíčku v 7.30 a snídani ( tradiční houska, máslo, marmeláda a čaj) jsme se vydali na obhlídku místních tržnic. Veškeré věci zůstaly v hotelu, neboť trhy jsou jedny z nejnebezpečnějších míst La Pazu. Dá se sehnat opravdu všechno od postřikovačů trávníku, úsporných žárovek, zeleniny, bot, oblečení, ryb, až po slipy. Každá ulice v této čtvrti je zaměřena na určitý sortiment, celkově je to jeden velký obchoďák.
Po procházce jsme sbalili věci a nachystali se ne 13.00 na odjezd colectivem ( jen pro nás) do rybářské vesničky Copacabana na břehu jezera Titicaca
V La Pazu se mezitím schyluje k protivládním demonstracím, kterým naštěstí ujíždíme. Druhý den jsou totiž již zablokované silnice a odjezd z La Pazu je prakticky nemožný. Další česká skupina, kterou jsme zde potkali prchala místním autobusem po polích a rybářskou bárkou přes jezero Titicaca do Peru. To se ovšem dovídáme mnohem později, na vrcholu Wayna Picchu.
Kapitola 9 Copacabana a Ostrov Slunce
Cesta krásnou krajinou Altiplana v okolí jezera Titicaca proběhla bez problémů. Byla zpestřena krátkým převozem přes úžinu, kde colectivo cestovalo zvlášť na prámu a my s místními na malé lodi pro asi 20 osob.
Do pěkného městečka Copacabana jsme přicestovali po 16.hodině, ubytovali se na hotelu s čistými, pěknými pokoji a vydali se na krátkou prohlídku města. Na hlavním náměstí je pěkná katedrála, připomínající trochu pravoslavný kostel. Prostranství před ním je vydlážděno tisíci malými kamínky. Je tu ještě jedna zajímavost. Když si v Bolívii koupíte auto, můžete s ním každou neděli přijet do Copacabany a nechat si jej posvětit a ozdobit květinami. Tato ozdobená auta jsme potkávali celou cestu z Puna.
Po krátké prohlídce městečka jsme zamířili na večeři, já opět zkusil truchu-pstruha s citronem. Byl výborný. Přesto stále přetrvávají lehké srací potíže. Zítra nás čeká budíček v 6.45, snídaně v 7.30 a v 8.30 odjezd lodí na Ostrov Slunce. Tam se pořádně projdeme-cca 3-4 hodiny. Takže uvidíme, co to s námi v této výšce udělá.
Budíček, snídaně i plavba na ostrov, která trvala asi 2 hodiny byly bez problémů. Po vylodění na ostrově navštěvujeme malinké muzeum velikosti dvou místností, a vyrážíme do kopce ke skále, kde se podle pověsti zrodil Inka. Procházíme nádhernou krajinou s eukalypty a výhledy na jezero s četnými zálivy a ostrovy, Každých 5 minut fotíme. Skála sama i labyrint stojící kousek dál jsou nádherné. Dáváme asi 20minut pauzu a užíváme si slunce a krás ostrova. Poté pokračujeme po hlavním hřebeni přes celý ostrov ze severu na jih. Je to nádherná asi desetikilometrová procházka s výhledy na obě strany ostrova. Zhruba v polovině si u kamenné chatrče dáváme mate de coca a krmíme potulné psy. Po příchodu na jižní cíp ostrova nasedáme na naši loď, která mezitím připlula ze severu. Usazujeme se na horní palubě a po hodince a vypité lahvi vína přistáváme v Copacabaně.
Blíží se západ slunce a ten je tady nejlépe pozorovatelný z cca 160m vysoké skály nad přístavem. Rozhodujeme se tam vyšplhat, trvá nám to asi 20 minut. V této nadm. výšce nám to dává pěkně zabrat. Nahoře potkáváme dalších 20-30 lidí s foťáky a stejným úmyslem-fotit západ slunce nad Titicaca. Obr. 33 – Copacabana ve světle zapadajícího slunce
Bohužel náš záměr kazí jedna indiánka, která se rozhodla na svahu pod námi pálit trávu a klestí společně s PET lahvemi. Jednak tím vytvořila dokonalou kouřovou clonu znemožňující focení a jednak nás všechny přiotrávila. Takže prcháme dolů a jdeme raději do sprchy a na večeři.Dal jsem si pstruha plněného šunkou a cibulí se speciální přílohou sestávající s fazolí, klíčeného nějakého obilí, sladkých brambor a klasických brambor. K tomu padla lahvinka bílého vína. Po večeři byla ještě chuť na něco sladkého. Volba padla na gratinované banány s rumem. Úžasná pochoutka!! Poté někteří odešli na hotel, avšak já Markéta a Martin jsme ještě změnili lokál a ztrestali další lahev sladkého bolivijského vína. Do pelechu jsem se dostal kolem 23.30
Ráno je v 7.30 snídaně a v 9.00 vyjíždíme směr Puno. Opět vyplňujeme podrobné seznamy včetně čísel pasů a datumů narození. Na poslední dva nevychází formulář. Prý to nevadí…
Po zjištění, že cestujících je více než sedadel řidič pohotově umisťuje do uličky dvě štokrlata. A můžeme vyrazit!!
Formality na hranicích proběhly hladce a v 11.00 se ubytováváme v hotelu v Punu. Do 14.00 máme volno na prohlídku města a malý oběd v čínské restauraci-rizoto a polévku za 40Kč. Je to porce tak pro dva…
Kapitola 10 Silustani, Puno, Uros
Po dobrém obědě nasedáme ve 14.00 hodin do colectiva a po půlhodině jízdy vystupujeme u pohřebiště Sillustani. Jde o pohřební věže válcovitého tvaru, směrem nahoru rozšířené. Postaveny byly předinckou civilizací. Nejvyšší má 12m výšku a 8m průměr. V každé bylo pohřbeno 8-12 lidí, tedy taková rodinná hrobka. Celkem je jich 95, většina však byla rozbořena Španěly, nebo byly postaveny z neopracovaných kamenů. Opravdu zachovalých je asi 10. Přesto jde o velice působivé místo. Válcové stavby na planině působí mysticky.
Průvodce, kterého jsme si najali, stál za…. Vyprávěl báchorky, že věže byly pozlacené.. Průvodci si zde často vymýšlejí, protože ověřitelných údajů je velice málo, zato je plno pověstí a domněnek. Takže chtějí být zajímaví.
Bylo vidět i typická incká políčka, která vbíhají do jezera v úzkých poloostrovech ve tvaru hřebenu. Takto byla dobře zavlažena.
Na zpáteční cestě jsme zastavili u typické usedlosti místních indiánů- maličkého domku s chlívkem pecí a dílnou. Ukázali nám tradiční práci na poli, tkaní a mletí obilí mezi kameny. Ochutnali jsme i typická jídla- sladké brambory s kaolinem( místo tatarky), pražené fazole. Na ruce nám nalili univerzální lék- alkohol z lahve, ve které byl naložený had. Bylo nutno jej rozetřít a intenzivně vdechovat. Smrad to byl příšerný.Byla vidět i morčata chovaná k jídle a samozřejmě lamy a alpaky. Prádlo se zde suší přímo na zemi na trávě.
Tato malinká usedlost byla spíše ukázková, takový skanzen. Byla totiž příliš útulná a čistá. Ostatní domy na planině jsou mnohem zanedbanější o pořádku ani nemluvě.
Po příjezdu jsem si odskočil na internet do jedné z mnoha kaváren a poté následovala večeře. Vyzkoušel jsem steak z alpaky a nechutnal špatně. Něco mezi vepřovým a skopovým. Do postele v pokoji s malinkým oknem pouze do světlíku jsem se dostal kolem 22:00.
Město Puno leží na břehu jezera Titicaca ve výšce 3830m a má asi 100 000 obyvatel. Na náměstí s tradičním názve Plaza de Armas nás zaujaly keře, zastřižené do nejrůznějších tvarů barokní katedrála a neuvěřitelně falešně hrající dechová hudba.
Ráno byl budíček v 7.00, v 8.00 snídaně v místní pekárně vyzkoušené už z minula a v 9.00 odjezd lodí na plovoucí ostrovy Uros.
Tyto ostrovy jsou zajímavé, ale dnes už poněkud komerční. Cesta lodí trvá asi půl hodiny mezi rákosím. Ostrovy jsou upleteny z rákosí kolem centrální laguny a evidentně už žijí spíše z cestovního ruchu, než z rybaření. Při pohybu po nich má člověk pocit houpání země a necítí se moc jistě. Navštívili jsme 3 ostrovy, projeli se rákosovým člunem, rozdali bonbony a tužky dětem a vrátili se do přístavu. Celý výlet zabral asi 4 hodiny.
Vzhledem k časové tísni jsme rychle vyzvedli bágly z hotelu a uháněli taxíky na autobusové nádraží, odkud nám ve 13.00 odjížděl autobus do Cuzca.
Kapitola 11 Cesta busem Puno – Cuzco
Tato cesta si zaslouží samostatnou kapitolu, neboť kromě letu s ČSA jsem nic podobného dosud nezažil.
Autobus vyjel na peruánské poměry přesně – pouze s 11 minutovým zpožděním. Ujeli jsme však pouze cca 200 m a došlo k první opravě motoru. Asi se někde přisával vzduch a motor měl nepravidelný chod. Po menším zdržení se podařilo nastartovat a ujet dalších asi 300m. Následovala další oprava, téměř uprostřed křižovatky. Po čtvrthodince se motor jakž-takž rozběhl a my pokračovali pomalým tempem směr Juliaca, což byla první zastávka.
Hned zkraje vyšlo najevo, že řidič miluje troubení a tak troubil téměř na všechno, co se hýbalo, či stálo v okolí silnice. Kromě toho, asi z radosti že jedeme, nám pouštěl jihoamerické rytmy na plné pecky do chrchlajícího reproduktoru. K tomu se ozývalo drnčení oken a uvolněných plechů karoserie.
Po asi 2 hodinách jsme s hodinovým zpožděním přijeli do Juliacy. Zastávka tam bylana tržišti, takže do autobusu postupně nalezli prodejci všeho možného od jídla až po oblečení. Došlo taky na definitivní opravu motoru- výměnu filtru.
Přestože jsme měli více než hodinové zpoždění, po odjezdu ze zastávky nás až do výjezdu z města zastavovali další cestující a řidič jim vždy ochotně vyhověl. Potom chvíli cesta pokračovala celkem standardně, to znamená, že kromě hrozné silnice, vibrujících oken i karoserie, troubení a jihoamerických rytmů se jelo pěkně. O zdřímnutí však nemohlo být ani řeči.
Skoro v každé vesnici někdo přistupoval a tak ani nepřekvapila indiánka, která nastoupila s velkým rancem. Šok nastal ve chvíli, kdy se z rance vyklubal velký lavor s uzenými žebry z lamy a jiným masem. Ten pohotově umístila do uličky mezi opěradla, vytáhla sekáček a začala porcovat a prodávat maso. Dokonalé řeznictví v autobuse!!
Takto jsme dojeli až do nejvyššího bodu naší cesty-Průsmyku La Raya 4338 m.n.m. To už se pomalu začalo stmívat a všichni i přes otřesy začali klimbat. V tom se asi probudil šoférův pomocník, rozsvítil a začal potřetí kontrolovat jízdenky!!
Po chvíli zmatku začali opět všichni klimbat i přes serpentiny a neustálé troubení řidiče. Dokonce i hudba už přestala.
Náhle si řidič vzpomněl, že v rádiu běží nějaký fotbalový přenos a pustil ho na plné pecky do autobusu. To už nevydrželi ani místní a šli mu vynadat. Tak to ztlumil a za chvíli se mu v údolí ztratil signál. Naštěstí.
To už se zdálo, že nás nemůže nic potkat. Vzápětí v první vesnici nás ovšem čekala policejní kontrola zavazadel. Naštěstí jen místních a velice zběžná. Přesto nás zas vytrhla z dřímot.
Poté na další zastávce řidič sebral toaletní papír a zmizel na záchodě. Do autobusu se mezitím vřítili 2 asi šestiletí kluci a začali zpívat, tancovat a škrtat mušlemi do rytmu. Po ukončení produkce žebrali až do odjezdu.
Asi 50 km před Cuzcem začaly problémy s převodovkou,nebo spojkou. Řidič řadil přes zuby tak dlouho, až jednou nezařadil vůbec. Naštěstí se mu podařilo zastavit. Následovala oprava a ujetí dalšího kilometru do stejné závady. Další oprava, další zdržení. Tentokrát se oprava kupodivu podařila a my dojeli do nejbližší vesnice. Tam slabší povahy vystupují, spílajíce řidiči. My zůstáváme věrni a pokračujeme v cestě.
Po 40 minutách přijíždíme vysíleni únavou i smíchem do Cuzca. 350 km dlouhá cesta nám trvala 8,5 hodiny.
Kapitola 12 Cuzco
Po ubytování nám zbyla síly pouze na večeři ( steak z lamy) a honem na kutě.Ráno jsem šli zařídit jízdenku na vlak na další den na vrchol naší cesty- na Machu Pichu. Potom jsme měli celý den volno, které jsme využili na návštěvy kostelů, muzeí a courání nádhernými uličkami Cuzca.
Cuzco je určitě nejkrásnější z navštívených měst. Leží ve výšce 3326 m.n.m. a má kolem 350 000 obyvatel. Soupeřit s ním může snad jen Arequipa. Většina budov v centru je postavena na základech inckých staveb, které jsou naprosto dokonale sestavené z přesně otesaných kamenných bloků. Dojem kazí snad jen neodbytní pouliční prodavači všeho možného. Jsou zde nádherné kostely vyzdobené neuvěřitelným množstvím zlata a stříbra.
Po večeři ( pouze výborná polévka) jsme skončili v místní irské hospodě, kde se nám stala ta nehoda, že jsme ochutnávali jedno pivo za druhým. Na hotel jsme se přimotali kolem 02.00 a ráno v 6.30 byl budíček na autobus. Vyrážíme na 3 dny na cestu svatým údolím k Machu Pichu. Bereme s sebou jen malý batoh, zbytek zůstává v hotelu. Hlavně nezapomenout foťák.
Kapitola 13 Pisac a Ollantaytambo
Ráno jsme vyjeli autobusem s průvodkyní. Byl to klasický autobus pro výlety s šílenou průvodkyní s vlaječkou, jaké známe i od nás. Ta naše měla zájezd rozpočítaný na minuty ve stylu „ 7 minut na focení a rychle autobusu“.
První zastávka tohoto typu byla na tržišti v Pisacu, kde jsme měli rozchod 20 minut na nákupy. Tak jsme šli radši na kafe a baňo. Náměstí dominoval krásný strom ověšený mechem.
Z náměstí jsme pokračovali do hor nad Pisac, kde se nachází původní sídlo Inků s terasovými políčky, sýpkami i chrámem. Na celou prohlídku bylo asi 50 minut. Tam jsme se zařekli, že takhle tedy ne.
Další památku Ollantaytambo jsme již absolvovali vlastním tempem a nechali výpravu odjet zpátky do Cuzca. My jsme měli čas až do 20.15, kdy nám jel vlak do Aqua Caliente. Ten jsme využili na prohlídku nádherných teras z doby Inků, včetně slunečního chrámu a rozvodů vody. Jde o nádherné stavby. Chrám na skále je z obrovských bloků růžové žuly. Nechápu, jak je tam dostali z lomu vzdáleného 6 km. Vodovodní systém je důmyslná změť kanálů a kanálků do prádelen, umýváren lázní i na zavlažování polí. Doposud je funkční a těží z něj celé městečko.
Po večeři jsme se vlakem Peru Trail ve vagoně plném batůžkářů z celého světa přepravili do Aqua Caliente, výchozího bodu na Machu Pichu. Ubytovali jsme se v hotelu Tumi.
Kapitola 14 – Machu Pichu
Projevilo se, že se nacházíme na okraji Amazonského pralesa. Noc celá propršela. Naštěstí k ránu přestalo, ale vlhkost vzduchu byla značná.
Na Machu Pichu vyjíždíme v 6.00 autobusem, který nás po serpentinách přiváží ke vstupu. Kolem se povalují mraky a mlha s pařícího se pralesa. Pokračujeme pěšky k prvním terasám. Mezitím se pomalu začíná zvedat opar a nám se naskýtá nezapomenutelný pohled na jeden ze sedmi novodobých divů světa. Z okolních lesů stále stoupá pára, jak sluníčko rozhřívá prales po nočním dešti a nám se pohled na Machu Pichu mění každým okamžikem. Tak se díváme a fotíme. Nikdo ani nedutá a každý se snaží vrýt do paměti tu atmosféru. Všichni jsme znali Machu Picchu z fotek, ale s realitou se to nedá srovnat. Toto místo je úchvatné.
Když jsme se nabažili, vyrážíme na Wayna Picchu, což je skála známá z fotek nad Machu Picchu. Pouští tam jen 400 lidí denně a tak musíme pohnout. Dole si nás zapisují. Jsem 103. Výstup je dost náročný, ale pohled shora, to je další nezapomenutelný zážitek. Sedíme na vrcholu, pozorujeme okolní hory, Machu Pichu leží hluboko pod námi… Dáváme si vrcholovou slivovici a tatranku. Toto je zatím vrchol mého cestování. Vzápětí slyšíme češtinu-právě se sem vydrápali naši známí, výprava, kterou jsme potkali v La Pazu. Tady nám vyprávějí o svém dobrodružném útěku z Bolívie. Na vrcholu v tu chvíli zní jen čeština. Kdyby byla vlajka...
Vydáváme se na sestup do Měsíčního chrámu na druhé straně hory. Ten leží poměrně nízko, a tak zpátky na Machu Pichu musíme dost vystoupat. Zjišťujeme, že jsme podcenili zásoby vody, a žízeň se stupňuje. Přicházíme do centra Machu Pichu,ke Slunečnímu chrámu a jeho Intihuataně. Intihuatana je otesaná skála, která svými výstupky vrhá stíny tak, že je možné určit slunovrat. Cítíme silnou energii tohoto místa. I přes velkou únavu vystupujeme znovu na terasy, kde jsme byli ráno. Světlo i mraky se totiž změnily a bylo třeba to znovu vyfotit. Objevily se i lamy a tak naše fotky dostalo i trochu kýčovitosti pohlednic.
Poté, naprosto žízniví, sestupujeme ke vstupu a dáváme si předražené pivo. Nastupujeme do autobusu a sjíždíme za 6 solů do Aqua Caliente. Tam jdeme na oběd skládající se ze 4 chodů.
Rozhodujeme se , že únavu ze sebe nejlépe dostaneme v místních termálních lázních. Stavujeme se na hotelu pro plavky a těšíme se na relaxaci. Zdejší lázně se skládají ze čtyř venkovních bazénků s krásně teplou termální vodou v krásném údolí na okraji pralesa. Sedíme v jednom z nich, posloucháme šumění vody a popíjíme mojito. Opravdu to nemá chybu.
Bohužel v 19.00 začalo pršet a tak jsme se přesunuli na lehkou večeři. Poté bylo načase jít na kutě, neboť v 5.45 nám jede vlak do Ollantaytamba.
Kapitola 15 - Moray, Salinas, Chinchero
Ráno se nám podařilo vstát včas a i vlaky tu jezdí přesně. Před osmou hodinou jsme tedy v Ollantaytambo. Tady nastal menší problém.
Dnes je totiž sčítání lidu, a každý musí být celý den do 18.00 doma! Nebylo tedy tak jednoduché sehnat taxík. Nakonec jsme přesvědčili jednoho řidiče s colectivem, aby nás v 9.00 odvezl do Cuzca přes Moray, Salinas a Chinchero. Máme ještě čas, a tak jdeme na náměstí na snídani- výbornou omeletu. Poté nás komisaři také sečetli. Asi nám přijde poštou peruánský pas. V 9.00 vyjíždíme. Cestou nás 2x staví policejní hlídka a hádá se z řidičem, že měl být doma.
Salinas je solný pramen, jehož slaná voda je od pradávna využívána k výrobě soli odpařováním v systému kaskádových nádrží na svahu údolí. Je to celkem působivý pohled, zvláště v kombinaci s načervenalou okolní línou a zasněženými vrcholky And. Martinovi je špatně a 2x zvrací. Asi včerejší řízek. Já jsem naštěstí v pořádku.
Pokračujeme po prašné cestě na Moray. Moray jsou terasovitá políčka v přirozených prohlubních, vytvořená do kruhu. Těžko říct, jestli měla i jiný význam než pěstitelský. Prý to byla plodinová laboratoř. Každá terasa měla své vlastní mikroklima a sloužila tak k otestování, jaké podmínky které plodině vyhovují. Kdoví…
Vyrážíme dál a asi půli cesty do Cuzca odbočujeme ve vesnici Chinchero k místnímu kostelu, který je postaven na inckých základech. Za ním se rozkládají zbytky inckého sídla, nejspíše pevnosti s chrámem. Samozvanému malému průvodci dávám 2 soly za výklad, kterému jsem vůbec nerozuměl. Trhovkyně se zbožím neuspěly.
Po příjezdu do Cuzca jsou menší problémy s ubytováním,ale nakonec vše dobře dopadá. Ale všechny obchody a restaurace jsou až do 18.00 zavřeny kvůli sčítání lidu. Nakonec nalézáme na náměstí alespoň čínskou restauraci a stíháme alespoň polévku, než taky zavřou. Obsluha hrozná, polévka výborná.
Z předchozích dnů jsme unavení a nevyspalí a tak si dáváme do 19.00 siestu Bohužel mám okna do ulice, takže se moc spát nedá. Troubení a řev dělá své. Je 19.00 a je čas na večeři. Dal jsem si pizzu Calzone a málem ji nesněd. Dobrou noc.
Kapitola 16 – Tambo Machay, Puca Pucara, Qenko, Sacsayhuaman
Tambo Machay jsou ve skále vytesané kamenné lázně, v nichž dodnes proudí voda. Je spojováno s inckým kultem vody.
Puca Pucara ( Červená pevnost )je údajně incký lovecký zámeček a strážní stanoviště. Nachází se asi 20 minut autem od Cuzca. Jde o zbytky zdiva na vrcholu kopce, odkud je pěkný výhled po okolní krajině. Zdrželi jsme se asi půl hodiny.
Poté jsme pokračovali na Qenko, což je obřadní místo na vrcholku malého pahorku tvořeného vyvřelinou. Je zde několik zajímavých vytesaných prvků, zejména kanálků na obětní tekutiny a jeskyně.
Po prohlídce naše cesta pokračovala do Sacsayhuamanu. Je to známá pevnost na Cuzcem, zbudovaná z obrovských kamenných bloků, přesně slícovaných. Úžasná práce. Strávili jsme zde asi hodinu a půl, obdivujíce práci Inků i krásný výhled dolů na Cuzco. Dokonce zde byl i ochočený kondor, který ochotně pózoval našim objektivům. Byly to poslední monumentální kameny, které jsme na své cestě viděli. Trošku na nás padá smutek z blížícího se konce cesty.
Po návratu do Cuzca jsem se pustil do nákupů. Předtím jsme ještě stihli navštívit tržnici a dát si nektar z ananasů. Dárečky se moc nepovedly, nic mě necvrnklo do nosu. Kolem 16.00 se strhla prudká bouřka s krupobitím a okolní kopce se zabělaly. Využil jsem toho k návštěvě internetové kavárny a kontrole pošty a zpráv z domova. Sigma –Teplice 1:0.
Následoval odpočinek a v 19.00 odchod k našemu hostiteli Marlonovi do Marlon´s Housu, kde jsme se zúčastnili místního zvyku- prvního stříhání vlásků jeho syna. Stálo mě to 10 dolarů jako dar a ochutnal jsem koktejl- černé pivo s mlékem a cukrem. Celkem to šlo.
Marlon nás následně pozval na večeři. Pstruh na borůvkách byl excelentní. K tomu pivo Cusqueňa. Zítra je v 8.00 snídaně a v 9.30 přesun na letiště. V 11.00 odlétáme do Limy. Bohužel, krásná dovolená se chýlí ke konci.
V 11.00 Již jako tradičně nevylétáme. Sedíme na letišti a podle poslední informace bychom měli vyletět ve 13.30. Letadlo už prý vyletělo Limy. Patří společnosti Star Peru.
Kapitola 17 – Lima
Vznesli jsme se opravdu ve 13.30 a zhruba za hodinku přistáli v Limě. Po dlouhé cestě taxíkem jsme se ubytovali ve starém známém hotelu Espaňa. Cestou jsme viděli neuvěřitelný bordel v chudinských čtvrtích a zažili úchvatné řidičské umění našeho šoféra v dopravní špičce.
Po ubytování se vydal Martin se Zdeňkem do přístavu a my ostatní do Muzea zlata ( Museo de Oro). Je to soukromá sbírka inckých zlatých pokladů v podzemí a zbraní všech možných období v přízemí. Sbírka je neuvěřitelně obsáhlá, ovšem poměrně chaoticky uspořádaná. Vzhledem k tomu, že taxikář nemohl museum najít a cestou se ptal asi 3x policistů na cestu, dojeli jsme na místo až v 17.00. Museum v 19.00 zavírá a tak bylo na prohlídku málo času.
Od muzea jsme se taxíkem přesunuli do bohaté čtvrti Miraflores. Rázem to byl jiný svět- neony, herny, hotely, prostě velkoměsto západního stylu s nákupní zónou na pobřeží. Tam jsme se v restauraci Café potkali s klukama a dali si nejlepší večeři mého života. Rondo Poseidon. Talíř s mušlemi zapečenými se sýrem, kalamáry, chobotničky, salát a omáčky. Prostě chuťová bomba za 38 solů, tedy asi 260 Kč. Po přesunu do kavárny Mama Batata jsem zvládl ještě 2x extra suché Martini a lá James Bond. O půl čtvrté v noci to můj žaludek nezvládl.
Celkově to vypadá, že jsem tady přibral. Jíme prostě všechno, na co máme chuť.
Je ráno, a nás čeká návštěva tržiště a čínské čtvrti. Obojí je zajímavé. Tržiště je plné mořských potvor, které vypadají moc dobře a čerstvě. Ve 12.00 musíme vyklidit pokoj. Poté jdeme na oběd a kolem 15 hodiny se přepravujeme na letiště.
Kapitola 18 – Cesta domů
Odbavení V Limě proběhlo celkem hladce, zrealizovaly se poslední nákupy a v 18.40 jsme se se společností KLM vznesli do vzduchu. Cesta proběhla normálně s poslechem hudby a spaním. Vedle sedící stará Angličanka z jižního pobřeží mě dokrmovala zbytky večeře i snídaně.
V 14.05 jsme dosedli na letiště v Amsterdamu. Tady máme více než 5 hodin času, než nám letí letadlo do Prahy. Využíváme je k odpočinku, jídlu a posledním nákupům ve free shopech. V 19.25 odlétáme do Prahy, kde přistáváme v 20.50. Tam se mě ujímá Markétin otec, který mě ochotně odváží na Hlavní nádraží. V pohodě tedy stíhám rychlík 23.05 do Olomouce. Přeprava taxíkem do Holice už je drobná záležitost.
Tak se tedy skončila má prozatím nejdelší cesta po světě. Říká se, že koho jednou chytne cestování, je ztracen. Mám obavy, že se mi to právě stalo…