Nízké Tatry 2010
Nízké Tatry
25.-31.8.2010
Den první.
Od posledních vylomenin už nějaký čas uplynul a proto je třeba zase něco vymyslet. Tak nás se Zbyňkem napadá, že by nebylo špatné podniknout nějaký menší letní trek. Volba padá na Slovensko a my se rozhodujeme pro přechod hřebene Nízkých Tater. A pokud by počasí dovolilo, ještě něco navíc. Termín je po zvážení časových možností stanoven na 25.8.2010 bez možnosti jej jakkoli korigovat.
Odpoledne 25.8. nakládám sbalený bágl do auta, které se povážlivě snížilo. Váha báglu je totiž i přes úsporná opatření přes 23kg. Vzhledem k předpokladu bivakování venku je potřeba podstatně více věcí, než při dřívějších akcích. Kolem páté hodiny vyjíždím směr Raškovice.
V Raškovicich pobaveně pozoruju Zbyňu, který teprve začíná balit. Nakonec má zhruba stejnou váhu báglu jako já, nad čímž se pobaveně usmívám. Po půlnoci nakládáme batohy do auta a Šárka nás veze do Českého Těšína na rychlík, odjezd 2:09. Tímto Šárce ještě jednou děkuji. Vlak přijíždí na čas a z něj vybíhá třetí člen výpravy-Jirka. Společně se pak uvelebujeme v lůžkovém kupé a snažíme se usnout. Není to na dlouho, neboť již po půl sedmé přijíždíme do Margecan, kde jsme nuceni přesednout na lokálku do Telgártu. Telgárt (881 m.n.m.)byl stanoven jako výchozí bod našeho putování.
Přijíždíme kolem deváté hodiny.Chvíli hledáme, kde by Zbyněk dobil mobil, ale zjišťujeme, že v této z velké části Romské vesnici to asi nepůjde. Nabíráme tedy směr ke kostelu a po zelené značce začínáme poznávat prudké stoupání na Královu holu (1946 m.n.m.). tedy převýšení 1065m. Cesta po úvodní louce vchází do lesa. Zde potkáváme různé skupinky domorodých sběračů borůvek, které nás uctivě zdraví. Pokračujeme přes polomy a v posledním úseku hustou kosodřevinu na Kralovu skalu (1690) Tady na chvíli odpočíváme a posilňujeme se malou svačinkou. Potom pokračujeme přes sedlo Sněhová jama táhlým výstupem k vysílači na Královej holi. Jestliže zpočátku bylo počasí krásné, s postupující nadmořskou výškou zesiluje vítr a přibývá mlhy. Na Královej holi už fučí docela dost a přes propocená trika je to pěkně nepříjemné. Jediné místo za větrem je v podloubí vysílače, avšak útulno tu není.
Proto pokračujeme rychle dále přes Strednu holu (1876) po travnatém hřebeni na Orlovou (1840) a Bartkovou (1790). Poté klesáme kosodřevinou a posléze lesem do Ždiarskeho sedla (1473). Tam obhlížíme polorozpadlý seník, jestli by nebyl vhodný k přenocování. Usuzujeme, že ne. Následuje výstup na Andrejcovou (1519), kde už toho máme celkem dost. Přece jen po skoro bezesné noci a díky velkému převýšení v úvodu není tělo v obvyklé kondici. Svoji úlohu sehrává i nezvykle těžký bágl. Pro příští výpravy podobného typu budeme muset pečlivěji vyhodnotit, které věci jsou opravdu nezbytné, a které je možné při přesnějším naplánování opomenout.¨
Z vrcholu Andrejcovej scházíme k prvnímu plánovanému noclehu, turistickej útulni Adrejcová. Jde o poměrně upravenou útulňu s možností spaní v přízemí na palandách, nebo v horním patře na dřevěné podlaze. Hned vedle je pramen pitné vody. Přicházíme však poměrně pozdě ( v cca 19 hod.) a utulňa je beznadějně plná. Nabíráme proto vodu a na doporučení zkoušíme popojít asi 10 minut dále po červené. Tam se vlevo od značky nachází salaš, která nám na dřevěných palandách poskytuje výborné ubytování pro následující noc. Vaříme čaj a polévku a rozděláváme uvnitř v bečce tomu uzpůsobené oheň. Kouř by měl odcházet dírou ve střeše, ale moc se mu nechce a za chvíli je vevnitř poměrně dost štiplavého dýmu. Proto raději oheň necháváme vyhasnout a ukládáme se ke spánku. Pryčny jsou trochu z kopce, takže se pořád kulíme ke zdi a mezi fošnami ve stěnách pěkně protahuje, ale jinak je to bezvadné spaní.
Den druhý
Ráno Zbyněk vaří čaj a snídáme z vlastních zásob chleba, sýry a salám. Tělo je ze včerejška trošku polámané, venku je mlha, že by se dala krájet a fouká podobně jako včera, nicméně je třeba pokračovat dál. Balíme a kolem 9.30 hurá na další etapu.
Nejprve nás čeká Helpiansky vrch (1586) a klesání kosodřevinou a do sedla Priehybka. Odtud vystoupáme výše, než předtím na Veľků Vápenicu (1691) a následuje brutální hodinový sestup do sedla Priehyba (1190). Pomalu se ozývají kolena.Když vidíme protisvah, do kterého se budeme muset zase vyšplhat, dáváme radši pořádnou svačinu, kterou zapíjíme posledním 1,5litrovým pivem, ktré až sem donesl Zbyněk. I přes tento doping nám dává výstup na Kolesárovů (1507) pořádně zabrat. Oproti značeným časům na trase začínáme ztrácet. Po Kolesárovej pokračujeme přes polomy, které nás dost brzdí do sedla Oravcová (1408) ,na Oravcovou (1544), Zadnou holu (1619), sedlo Homolka (1570) na Homolku (1659). Odtud nás brzdí jedna špatně značený chodník a jednak četné neuklizené polomy a vývraty, které je nutno obcházet a přelézat. Náš čas je proto oproti předpokladům i značení o mnoho horší. Navíc kolem páté hodina začíná poměrně hustě pršet. Těšíme se proto již na další plánované nocležiště- útolňu Ramža.
K té přicházíme promočeni před osmou hodinou večerní a zjišťujeme, že je opět plná. Navíc je menší, než Andrejcová. Přesto, že se již začíná stmívat, rozhodujeme se pokračovat a zkusit dojít na Čertovicu. I nadále prší a síly ubývají. Ani špatné značení nám moc nepomáhá. Nejvíc docházejí síly mě a v Bacůšském sedle (1319) jsem nucen přiznat, že již dále nedojdu. Navíc je již skoro úplná tma a stále prší. Ke bolavým kolenům se přidávají puchýře na patách.
Rozhodujeme se postavit bivak přímo u rozcestníku. Uvazujeme plachtu 3x4m a doufáme, že se nerozfouká příliš silný vítr. Pod plachtou rozděláváme bivak a převlékáme se do suchého. Na spacáky pro jistotu navlékáme bivakovací pytle (tzv. žďáráky). Od nich si slibujeme že poslouží jako další nepromokavá vrstva. Bohužel po chvíli Zbyněk zjišťuje, že mezi spacákem a tímto pytlem kondenzuje vlhkost a spacák je od ní víc mokrý, než od deště. Tak zase žďáráky sundáváme, jen Jirka si jej nechává. O večeři si necháváme jen zdát, nikomu se nechce nic chystat. Zem po náma je dost křivá, plachta vlivem větru mlátí a hrozí utržením, leje a leje, takže vlastně celou noc skoro nespíme.
Den třetí
Ráno se probouzíme poměrně suší, jen Jirka má spacák mokrý od zkondenzované vody. Co nejrychleji balíme a bez snídaně se vydáváme do Čertovice, kde plánujeme ubytování v penzionu a usušení věcí. Po ujití několika desítek metrů je nám jasné, že večer bychom stejně nenašli cestu, neboť značení je tak špatné, že bloudíme i za světla. Nicméně asi po dvou hodinách přicházíme přes Sedlo za Lenivou do sedla Čertovica (1238), kde se ubytováváme ve stejnojmenném penzionu. Obsluha špatná, jídlo také, ale máme se kde usušit. Odpoledne prospíme a na večeři zkoušíme protější hotel. Jídlo je ještě horší než v penzionu… Kolem desáté se vracíme do penzionu a uléháme k spánku. Opět celou noc prší. Copak asi bude zítra?
Den čtvrtý
Ráno se probouzíme do krásného slunečného rána, které nám nezkazí ani otrávená obsluha, kterou svým pobytem evidentně obtěžujeme. Když pomineme shnilá rajčata, tak snídaně byla celkem dobrá. Pouze Zbyněk toho moc nepojedl, trápí jej nějaká žaludeční nevolnost.
Nicméně jsme rozhodnuti využít krásného počasí a rychle se vydáváme posjezdovce nahoru na Rovienky (1602), a přes Kumstové sedlo (1548) a Pansků holu (1635) na Králičku (1807). Po celou trasu je krásný pohled na masív Ďumbiera a v posledním úseku i na Chatu M.R.Štěfánika (1727), kde plánujeme odpočinek a oběd. Na oběd dáváme kotlíkový guláš a pokračujeme do Krůpova sedla, odkud vede odbočka na vrchol Ďumbiera ( 2043). Necháváme bágly u rozcestníku a za pečlivého dohledu sviště, který nás s údivem pozoroval, jsme nalehko, alpským stylem, dobyli nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Po sestupu nacházíme bágly kupodivu nepoškozené na původním místě. Nahazujeme je opět na záda a vydáváme se na poslední úsek, do místa dalšího noclehu, do Kamenné chaty (2000) pod Chopkom (2023).
Tady nacházíme příjemnou obsluhu, dobré jídlo a vyhovující ubytování. Musíme se smířit pouze s absencí vody a nutností používat jediný suchý záchod asi 20m od chaty. Po dobré večeři hodnotíme tento den jak zatím nejlepší během našeho putování. Počasí na nejkrásnější část Tater vyšlo nádherně a i únava trošku opadla. Noc tu trávíme s další skupinou asi 11 lidí na společné noclehárně v podkroví. Jsou tu také dva cizinci (kluk a holka) na kolech… Kampak asi chtějí jet?
Den pátý
Ráno se probouzíme opět do husté mlhy. Po dobré snídaní zvažujeme další možnosti postupu. Předpověď totiž není nejlepší. Ba co víc, je hrozná.
Poté, co se dozvídáme, že hotel Kosodrevina, do kterého by se dalo sestoupit nepremáva, rozhodujeme se zůstat na hřebeni a pokračovat dál do turistickej ubytovně Ďurková. Vydáváme se tedy na Dereše (2003) na Poĺanu (1889). Mlha i vítr sílí, začíná pršet. Déšť se postupně mění v ledovou krupičku, která nepříjemně bodá do tváře. Nezbývá ale nic jiného, než jít dál. Stejně není kam ustoupit…. Pokračujeme tedy přes Kotliska (1937) na Chabenec (1955). Poté sestupujeme do sedla Ďurkovej, kde v lijáku a promočeni nacházíme ubytovnu s nerudným panem majitelem. Ale máme střechu nad hlavou a to je důležité. Dostáváme čaj a polévku, dáváme si slivovičku. Za chvíli přicházejí další dva hosté se psem (kluka holka). Psa krmíme salámem a s nimi pak kecáme do večera.
Mezitím přichází postupně asi 15-ti členná výprava věřících v čele s knězem. Usedají a pijí jak o život… V přízemí je krb všude kolem něj visí na ramínkách sušící se věci, v regálech boty a ponožky…Kolem 21.30 nás nerudný a asi napitý chatař rozhání nevybíravým způsobem spát. Ještě, že jsme tak unavení… Spí se v podkroví na zemi na starých matracích.
Den šetý
Prší celou noc, déšť bubnuje do plechové střechy. K ránu bubnování ustává. Myslel jsem, že konečně přestalo. Po probuzení zjišťuji, jaký to byl omyl. Ono totiž začalo sněžit a všude leží 10cm sněhu. Na srpen trošku divočina.
Obouváme se a vybíháme se Zbyňkem na suchý záchod. Zde nás nachází paní (slečna ) chatařka a prosí nás, zda by jsme nedonesli vodu z nedalekého pramene. Bereme si tedy na záda připravené dřevěné konstrukce a přinášíme asi 60 litrů vody pro celou chatu. V tu chvíli nadáváme, ale to ještě netušíme, jak se nám to vyplatí…
Za vodu dostáváme čaj s rumem a přiobjednáváme si párky. Po této snídani vyhodnocujeme situaci. Je jasné, že po hřebenu do Donoval to za sněžení mlhy a vichru opravdu nepůjde. Musíme zvolit cestu, která nás co nejdříve zavede do civilizace. Což je z výšky cca 1700m trošku problém.
Vybíráme cestu sestupující na severní stranu sedla, po zelené značce na Magurku. Jelikož ubytovna leží na jižním svahu pod sedlem, je nutno vystoupat asi 20 minut nahoru do sedla a sejít na jeho severní straně. Což nám nepřipadalo jako problém.
Oblékli jsme tedy to nejteplejší, ponča proti dešti a vyrazili jsme. Cestou nahoru severní vítr sílil a ponča na nás vlála jak špatně upevněné plachty. Nahoře jsme zjistili, že zelená značka není na druhou stranu označena, a že tedy veda asi jinak, než na mapě. Vítr fičel tak, že se skoro nedalo stát, a dělal takový kravál, že jsme se skoro neslyšeli. Sníh letěl vodorovně a bodal do tváře. Viditelnost byla tak do 20ti metrů. Zkusili jsme pár kroku na severní stranu sedla, ale značku jsme nenašli. Navíc sráz byl poměrně příkrý a navátý sníh nepříjemně klouzal. Vítr mi obrátil pončo přes hlavu tak, že jsme jej nemohl sundat. Neviděl jsem na krok.Rozhodli jsme se vrátit zpátky k chatě. Naše stopy již byly sice zaváté, ale tyčové značení na této straně sedla nás k chatě neomylně dovedlo.
Po hodině cesty jsme byli tam, odkud jsme vyšli. Jediný rozdíl byl v tom, že jsme byli úplně mokří. Paní chatařka nám nabídla, ža za 15 minut půjde dolů na jižní stranu do Jasenieho, kde má auto a sveze nás do Banskej Bystrice. Tomu se nedalo odolat.
Mezitím 15ti členná skupinka věřících se rozhodla zkusit stejnou trasu jako my, tedy na sever do Magurky. Prý znají dobře cestu. Jak dopadli, nevíme…
My, spolu s chatařkou a dalšími 4 lidmi jsme ve sněhu začli sestupovat na jih. Po asi 200 výškových metrech se sníh změnil v silný déšť. Od kolen dolů jsme byli promočení durch, ale horní část těla včetně batohu pončo uchránilo výborně. V lijáku jsme došli až na parkoviště, odkud nás chatařka zavezla kousek do Jasenieho do hospody, kde jsme se převlékli do suchého. Poté nás hodila do Banskej Bystrice na nádraží.
Odtud nám za cca 2 hodiny odjížděl rychlík až do Prahy. Volný čas do odjezdu jsme vyplnili dobrým jídlem v nádražní restauraci a zhodnocením výletu.
ZbyNěk zavolal Šárce, která byla tak hodná a vyzvedla nás na nádraží v Českém Těšíně. Jirka pokračoval vlakem do Prahy. My se Zbyňkem ještě večer poseděli a já se vydal ráno autem domů.
Bohužel se trek nevydařil, jak bylo plánováno. Nedošli jsme celý hřeben Nízkých Tater a to nemluvím o plánovaném pokračování přes Velkou a Malou Fatru. Počasí to tentokrát nedovolilo.
Alespoň máme námět na další putování…..